…
Pochybnost. Pochybnost o smyslu vlastní existence, která je tou nejvrtkavější myšlenkou v mé hlavě. Jak moc důležité je se ráno probudit? Otevřít oči a podívat se z okna, ze kterého vidím denně to samé. Zdánlivě. Co tam bylo včera už nevím, vypadá stejně jako dnes, zítra, za měsíc. Jak těžké je vstát, dotknout se nohou podlahy, kterou se mi tak nechce zametat. Smést z ní všechno, co se mi může usadit na chodidlech, vpít se do mě, mého těla. Projít kolem neustlané postele – ne, nechci ji stlát- do koupelny. Dívat se do zrcadla. Na tu stejnou osobu jako včera. Nebo jinou? Nedokážu si vzpomenout. Prý když se díváte do zrcadla dlouho, máte pocit, že v něm stojí další člověk, který je Vámi. Mám strach se dívat déle než minutu. Obléct se do kusu hadru, který neznamená vůbec nic, jen jakousi schránku, kostým, který má určit kdo jsme a kolik máme peněz? Vykročit ze dveří a jít. Kam? Nikdy nevím, procházím stejnými místy, periferně je poznávám, přesto dělám, že je to naše první setkání. Projdu kolem toho obchodu vonícího kávou, teď v zimě jsou dveře zavřené a mě to nedonutí zpomalit jako dřív. Naopak zrychluji, přestože mě vůbec nic kupředu nežene. Projdu kolem stejného záhonu květin. Květin? Nebyly tu dřív? Teď je tu jen zmrzlá hlína. Nutně se na to místo potřebuju podívat. Mít před sebou stejný výhled jako vždy, ten jediný se mění. Ať už s ročním obdobím, časem, světlem, tmou, počtem lidí pode mnou a vedle mě. Hlukem, nebo tichem, které je mi děsivější než křik dítěte. Mám si sednout a zastavit čas nebo jít dál? Je to, jako bych utíkal, ale nevím přesně před čím. Nedokážu si vzpomenout? Nebo nechci? Míjím pár sedící na lavičce a mám pocit, že sleduje každý můj krok, však sledují jen sami sebe. Jdu takovou to kontrolovanou chůzí, kdy mám pocit, že se to tak sluší, chodit slušně, jako vychovaný kluk, přitom to vypadá úplně stejně pitomě, jako když jdu „normálně“. Sundávám si brýle z nosu, bolí mě z nich hlava, možná ani nechci vidět tak daleko před sebe. Metr stačí. Nebo dva? Mysl je stejně rozbolavělá jako hlava a tělo. Unavené věčností, která se chýlí ke konci. Snažím se nadechnout čerstvého vzduchu, musí přeci nějak chutnat! Jsem už na tom místě? Nebo stojím někde jinde? Nechci si ty brýle nasadit, nechci už nikam jít. Chci se vstřebat do prostoru přede mnou, za mnou a všude kolem mě. Rozpustit se a stát se tou chutí, jíž má bolet další nádech. Bolet každého, kdo mě vyruší.
Write a comment